Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak mě Ferdík umí zlobit...

17. 11. 2010

Po přečtení Ferdíkova popisu výletu na výstavu musím uznat, že to napsal docela přesně, takhle to opravdu nějak bylo. Jen několik maličkostí bych poupravila.

Není pravdou, že Ferdík se vzbudil se strachem, že máme v domě zloděje, protože si již jako malé štěně někde přečetl, že spánek je zdravý, a proto se mu věnuje poctivě. Vzbudila ho až mistička s topinkou strčená k jeho čumáčku a jemné pohlazení po hlavičce. Pravdou naopak je, že zloděj rozhodně není jeho noční můrou. Objevil-li by se někdo takový u nás, nepochybuji, že Ferdík mu ochotně ukáže, co si má odnést.

 

Také není tak úplně pravda, že by Ferdík z posledních sil v autě vizitýroval dárečky od Aidičky a páníček mu je sebral s tím, že je musí zkontrolovat, zda Aidička neposílá nějaký dárek jemu. Ve skutečnosti to bylo tak, že ráno páníček prohlásil, že svačinu nepotřebuje, protože ve dvanáct bude doma na oběd. Ferdík se ke svačině nevyjadřoval, protože už se drápal zuřivě do auta a vykřikoval, ať nezdržujeme.
Na výstavě jsme však zůstali déle, než některé slabší články Ferdíkova týmu plánovaly, a už během Aidiččiny promenády se ozýval slabý kvikot na téma „hlad.“ Když pak nejmenovaní jedinci v úzkém prostoru vedle kopečku k výstavnímu plácku vybalili jídlo a pití, kvikot zesílil a přidalo se k němu i Ferdíkovo dotazování se po svačince (= u Ferdíka několik rohlíků) a údiv nad tupostí paničky, která neupekla maso a nepřibalila k němu bochník chleba.
Takže po odjezdu z výstavy se oba hladově vrhli na tašku od Aidičky a svorně ji prohrabali v naději, že jim Aidička přibalila flákotu uzeného. Když byly nalezeny jen psí pamlsky, které Ferdík prozřetelně ihned zabavil (co kdyby se na ně hlady omráčený páníček vrhnul…) a pár si jich za mlsného přihlížení okolí schroupal, zabavil mu páníček pomstychtivě aspoň plyšový balón s tím, že toho je pro Ferdíka škoda, protože všechno zničí. V tu chvíli Ferdík zapomněl na hlad a pamlsky ukryté na zadní sedačce a pokoušel se zuřivě prorvat dopředu pro balón, o němž se (oprávněně) domníval, že by se do něj mohl páníček hlady zakousnout. A tak zbytek naštěstí krátké cesty domů proběhl v bojové atmosféře.
 
Jinak druhý den Ferdík vyspával, takže to s ním šlo. Nedrápal se mi na klín, kdykoliv jsem něco rozepsala na PC, neškrábal do všech dvířek mé nové, těžce vybojované kuchyně v naději, že už konečně shnijí a on se dostane dovnitř, dokonce ani co chvíli nelomcoval  s dveřmi na zahradu.
 
Zato dnes je to zase ten starý známý Ferdík. Ráno jsem vstala kolem šesté s tím, že si něco dodělám. Kolem půl sedmé se ze dveří vynořilo cosi strakatého, rozespalého s udiveným výrazem ve tváři, že už se vstává. Přiběhlo se to pomazlit (ráno to má krásně heboučkou kůžičku) a vrnělo to, že se vyspinkalo do strakata a že mě má rádo. Tato fáze dne bývá s Ferdíkem nejkrásnější, protože Ferdík je na zlobení ještě rozespalý a po pomazlení si odběhne ještě na půl hodinky do pelíšku nebo na tátovu postel, kde má povoleno spát.
Po "dopečení se" na pelíšku Ferdík opět přiběhnul a dal najevo, že by si dal asi tak 5-7 rohlíků k snídani. Dostal topinku s máslem a upozorněním, že obezita je nebezpečná pro lidi i psy. To vzal Ferdík na vědomí, ale pak začal se svou každodenní mazanou hrou, jíž pracovně říkám „Odcházení,“ a lituji, že Havel už to natočil, protože Ferdík by mohl přispět mnoha podněty k vylepšení díla.
Celá inscenace začne po prvním rohlíčku nebo topince a nejinak tomu bylo dneska. Ferdík způsobně dopapá a dá najevo, že by si rád zkontroloval zahradu, zda mu ji přes noc někdo neukradl. Vypustím ho na ni tedy velkými prosklenými dveřmi. Ferdík odskočí velkým skokem, uběhne cca dva metry a když zjistí, že zahrada je stále na svém místě, otočí se na mne. Nastraží ouška a kouká, jak odcházím pryč. Dveře zavřu, ale ne úplně, aby si ten neřád mohl otevřít, kdyby třeba náhle začaly padat kroupy…
Ještě ani nesedím u PC a slyším hrabání do dveří. Jdu zpět a vidím Ferdíka stát na prahu a dveře dokořán. Nadávám, že se doma topí, a vyzvu Ferdíka, ať jde dovnitř. Ferdík koukne na mé ruce, zda v nich je něco dobrého, a pak velikým skokem opět uskočí, odběhne dva metry a kouká.
Opět dveře přivřu a odcházím. Zasednu k PC a v tu chvíli opět známé škrábání, které se snažím ignorovat. Z židle mne zvedne až chlad z dokořán otevřených dveří. Rezignuji a jdu Ferdíkovi stojícímu na prahu říct, že buď bude venku a hodný, nebo jde domů. Ferdík opět napnutě stojí, hypnotizuje mé ruce a když zjistí, že nic neskrývají, opět uskočí a nedá se chytit.

No počkej, myslím si, zavřu Tě tady, ať si klidně padají trakaře. Zavřu tedy dveře napevno a odejdu pracovat. Samozřejmě, že Ferdík škrábe. Nejprve slabě, ale když vidí, že dveře jsou zavřené, přitvrdí. Takže opět vstávám, protože škrábání mi leze na nervy a dveřím také neprospívá. Vezmu rohlík a jdu Ferdovi sdělit, že vyhrál. Ferdík spokojeně vběhne dovnitř, nechá si otřít packy a rohlík si na koberci spapá. Poté si ale vzpomene, že si na zahradě něco důležitého zapomněl vyřídit a začne opět škrábat na dveře, jen v opačném směru. Celá výše popsaná akce se tak opakuje několikrát za dopoledne i odpoledne a Ferdík si přijde na spoustu jídla. (O jeho schopnosti jednoduché matematické operace svědčí i to, že na jeden ani na dva piškotky se ze zahrady nalákat nedá, začíná až u třech. Stejně tak neakceptuje méně než polovinu rohlíku.)

 

Když se dosyta nají, rozhodne se, že mi pomůže. Opakovaně mi strká přední nohy na klín a kouká se mnou do počítače a já přes něj nic nevidím. Snažím se ho vyhnat, ale nedá se. Když už jsem dnes už byla z jeho potřeby u všeho asistovat doopravdy vyčerpaná a šla si udělat snídani, dal mi najevo, že i jemu udělá menší svačinka dobře a že rohlík se sýrem má moc rád. Odehnala jsem ho a on se uraženě smotal do klubíčka s tím, že bude spát, když jsem taková. Snažila jsem se s ním řešit útok na jeho stránky, ale na to mi řekl, že mu je jedno, co si myslí Janinka, Evinka i Hetynka a že mu mají vlézt za flek . (Říkala jsem mu ještě jako malému štěněti, když už byl fakt zlobivý, ať mi „vleze na záda“ a on si to přeložil na „vlézt za flek“ – ani v Rostenově legendárním Panu Kaplanovi podobný frazeologismus nenajdete.)
Potom jsem musela na nějakou dobu z domu odejít a Ferdík si šel skočit na postel. Už se uklidnil, takže se pokaždé nemusím obávat, co mne, proboha, doma zase čeká, až se vrátím, jako tomu bylo první rok jeho života, kdy nás opravdu nikdy nezklamal. Ale naštěstí už se zklidnil a škodí jen ve stavu nejvyšší nouze, jak prohlašuje.

Problémem dnešního dne trochu bylo, že Ferdík při včerejší večerní procházce po několikaměsíčním boji zlikvidoval již druhé samonavíjející vodítko, které mělo, dle prodavače v obchodě, Ferdíkovy nájezdy „stoprocentně zvládnout.“ Nezvládlo. Ferdík ho dole u karabiny ukousl a současně strhnul navíjení. Proto i dnešní procházky byly divoké a večer se jelo obě samonavíječky reklamovat a koupit vodítko nové, tentokrát prosté všech technických vymožeností, které Ferdík bohužel nedoceňuje. Zároveň jsem při představě, jak mne Ferdík vláčí z jedné strany ulice na druhou, rezignovala a dovolila koupit stahovací obojek. Po pořádek dodávám, že jsme koupili nedávno ohlávku, kterou Ferdík v nestřeženou chvíli stáhl ze skříně a vztekle rozkousal.

 

Večer jsme se šli projít a Ferdík opět najel na program „Konečné řešení vodítkové otázky“ a pokusil se i nové vodítko likvidovat, takže dostal přes zadek, což mu ale bylo ukradené.

Po návratu domů zdlábnul těstoviny s vepřovým masíčkem a spokojeně se natáhl k topení vedle mé židle u PC.

Jak vidno, Ferdíkovy dny jsou veselejší a akčnější než ty lidské.