Zambinka
Zambinka
Včera v poledne, když jsem se vrátil z venku a uvelebil se u topení na teplé pohovce, se k mému velkému údivu panička nesvlékla, ale vzala klíče od auta a beze mne (!) někam odfrčela.
Byl jsem pěkně namíchnutý, protože ví, jak jezdím rád autem! Když jsme na nějaké vedlejší silnici, prosadil jsem si, že mohu řidiči na klín a řídit s ním, abych měl potom v autoškole trochu náskok před Falcoušem a Felixem.
Koukal jsem naštvaně z okna a když už byla v nedohlednu, stahal jsem alespoň pár věcí ze stolu a dal jim co proto (roztrhal jsem nějaké papíry, které ale asi bohužel nebyly moc důležité, soudě podle reakce mých lidí) a ohlodal dvě propisky, které asi cenné byly (soudě podle reakce pána). Když jsem se pěkně pomstil, zahučel jsem na gauč a usnul. Zdál se mi sladký sen o tom, jak jsem se dostal do ledničky a všechno jsem z ní snědl a paničce nic nenechal.
Vzbudilo mne až rozsvícení, když přišel domů páníček. Užuž se chystal, že po mne skočí (má zřejmě nějaký problém s tím, že používám stejný gauč jako on), ale už ho znám, takže jsem se rychle vznesl a přistál až na svém měkkém pelíšku pod stolem. Viděl jsem, jak klápe pusou a přemýšlel nad výhodami své hluchoty.
Když jsme šli ven, objevil se trochu problém, protože ten hňup nemohl najít mé kšírky a vodítko, i když ví, že na nich rozhodně netrvám. Někam volal (asi paničce) a pak ho nenapadlo nic lepšího, než mne uvázat na pásek! Ta potupa! Doufal jsem, že nepotkám Barunu od vedle, všude by to vykrákala a takovou ostudu si tu nemůžu dovolit...ale doufal jsem marně. Ta uječená kdákalka zrovna taky větrala své lidi a když mne viděla, posměšně vypískla a běžela to povídat těm svým kamarádkám, které jsou horší než izraelská zpravodajská šlužba.
Vzteky jsem šilhal a domů se spíš dopotácel. Když jsem se trochu vzpamatoval, došlo mi, že vlastně můj postrojek odvezla panička (dávala si ho do tašky). V první chvíli mne napadlo, že možná jela ještě pro jednoho pejska, což by nebylo tak špatné. Byla by psina, jen bych musel hned od začátku nastavit správná pravidla hierarchie smečky (první já, pak nic, pak zase já, pak dlouho, dlouho nic, pak páníček a po něm panička a pak teprve ten druhý pejsek).
Jak jsem tak přemýšlel, došlo mi, že jsme o víkendu vlastně byli v Pískové Lhotě a tam bylo hodně dalmatinů, s jednou jsme byli dokonce na procházce. Říkala, že se jmenuje Zambinka a že hledá nové lidi. Tak mne konečně docvaklo, že zřejmě pojede k nám! To je teda nadělení, ženská! A ještě ke všemu na ni budu muset být hodný, protože prý zažila špatné zacházení a to my pejskové narozdíl od lidí víme, že k takovým tvorům se musíme chovat vždy laskavě a nabídnout jim pomocnou tlapku, kdykoliv potřebují.
Jak jsem tak přemýšlel nad svým smutným osudem, usnul jsem z toho (z toho lakomce nevypadlo nic než granule, takže jsem protestně nejedl). Probudila me až panička, která mne hladila a pusinkovala a říkala mi, že v Jablonci mám novou kamarádku. Teď teprve mi to došlo! Když umřel strejda Maxlíček, zůstaly tam po něm křesílka, mističky, granulky ap. A aby to nepřišlo nazmar, bylo to zřejmě nabídnuto Zambince, která to jistě přijala (však uvidíš, až tě vyhodí z nového gauče a z trouby se ti bude vysmívat jiný dalmatin).
Nakonec jsem byl rád, že to takhle dopadlo. Lidé jsou jen moji, můžu pokračovat nerušeně v jejich výcviku a nikdo mi je nebude olizovat bez mého vědomí. Ale na Zambinku se už těším, panička říka, že až si zvykne, bude si se mnou hrát.
Tak už aby si tam zvykla a pozvala mne na návštěvu.