Jdi na obsah Jdi na menu
 


Štěňátka

27. 3. 2010

Jak jistě víte z fóra, Falcoušek a Felixek mne před pár měsíci informovali o tom, že maminka bude mít štěňátka. Ohromně mne to potěšilo, i když ze začátku mi trochu vadilo, že budou mít jiného tatínka. Moji lidé se o tom ale pak bavili a panička říkala, že má maminka kliku, že může chlapa legálně měnit, kdykoliv chce, a páneček říkal, že jí taky závidí, že by někdy vyměnil paničku i se mnou za opuštěný ostrov, jehož polohu by nám nesdělil.

Na štěňátka jsem se tedy začal těšit a pořád se vyptával, kdy už se vylíhnou (pán mi namluvil, že se malí dalmatini líhnou z vajec jako želvy... panička mu pak vyhubovala, že mi dělá v hlavičce guláš). A ve čtvrtek mi panička řekla, že už jsou štěňátka na světě! Můžete si myslet, jakou jsem měl radost!

Radostí jsem si sprintem proběhl pět koleček po zahradě, od domu na kompost, z kompostu hup za velký smrk a od smrku frrrr na přední zahrádku a pak zase zpátky. Také jsem to hned štěknul přes plot na Barunu, která má vedlejšák u Mosadu, a kníknul na Cherrynku, která mi upřímně blahopřála.

Pak jsem šel domů, protože panička zuřivě mávala a ukazovala mi směrem k počítači. Když jsem přiběhl, pochopil jsem, že už asi přišly fotky štěňátek. Blahořečil jsem moderní technice a hupnul na křesílko, abych pěkně viděl na monitor. Pán měl nějaké hloupé narážky, ale od aféry "líhnutí dalmatinů z vajec" jsme se s ním s paničkou na toto téma odmítali bavit, takže jsem ho ignoroval i teď a natočil se tak, abych k němu byl zadečkem, což ho dost dopalovalo.

A pak přišla ta velká chvíle, na niž jsem tak dlouho čekal - měl jsem vidět své bratříčky a sestřičky, kteří se právé vyklubali na svět. Panička otevřela fotku, která se pomalu načítala, takže jsem se nervózně vrtěl a vyl rozčilením... a pak jsem je uviděl!

U maminky leželo hejno podivně vypadajících potkanů (nebo krys?), které se k ní tiskli nebo se rozvalovali poblíž. Ničím nepřipomínali ani maminku, ani Falca s Felixem, ba ani jiného pejska, kterého znám... a už vůbec ničím nemohli připomínat mne! Několikrát jsem ještě zamrkal, abych se přesvědčil, že dobře vidím, pak jsem bolestně pohlédl na paničku, která se ale mému neštěstí jen vysmívala a předstírala, že to stádo krys jsou krásní dalmatini!

Otočil jsem se a podíval se na pána, jestli s touhle zradou nemá něco společného, ale ten předstíral, že čte. Znovu jsem tedy kouknul na fotku maminky a krys, smutně zakvičel na celý dům a seskočil z křesla. Myslel jsem, že když už si maminka pořídí další miminka, vybere jim za tatínka nějakého fešného dalmatina a ne nějakého potkana!

Bez ohledu na pána, který nemá rád, když lezu na tentýž kus nábytku, na kterém se ve stejnou chvíli povaluje i on, jsem si vyskočil na gauč a zlostně koukal z okna. Když jsem se otočil na pána, viděl jsem, jak se posmívá a vypráví paničce, že "flekoun asi nerozdýchal zjištění, že se taky narodil jako laboratorní potkan."

To už na mne bylo moc! Já a potkan! Po pánovi jsem se ohnal, rafnul ho do ruky a zalezl pod stůl, odkud jsem co chvíli zlostně vykukoval. Za chvíli za mnou vlezla panička a začala mne drbat a mazlit se se mnou. Potom mi vyprávěla, že nemám být překvapený, že všechna miminka se tak rodí. Smutně jsem na ni pohlédl - už i ona uvěřila, že z nějakého hlodavce vyroste krásný dalmatin?

Schlíple jsem tedy vylezl a šel se s paničkou znovu podívat na "štěňata." Prohlížel jsem si je, zoufale hledal nějakou podobu s dalmatiny, které znám, a panička mi ukazovala, že jedno už má malý tmavý flíček a že z něj vyroste zrovna tak krásný a hodný dalmatin jako jsem já (to trochu přeháněla). Páneček řekl, že se děsí téhož.

Moc se mi to stejně nepozdává, ale budu doufat, že z toho stáda vyrostou alespoň pěkní strakatí potkani.