Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč slaví lidé a pejsci Velikonoce

9. 4. 2010

Tak jsem prožil ve své lidské smečce první Velikonoce a musím říct, že to nebylo špatné.

Uznávám, že Vánoce jsou lepší, protože jednak dostávám pravidelně výborné lidské jídlo (řízečky, salátek, chlebíčky, cukroví...mňam, mňam, mňam), jednak lidé staví do místností stromy a věší na ně různé další dobroty, které si mohu stáhnout a spapat, a v neposlední řadě přiletí Dalmík. Dalmíka si představuji jako krásného dalmatina se zlatými křídly, který naděluje malým štěňátkům dárky pod ty stromečky. Panička říkala, že přiletí oknem s Ježíškem, jehož doprovází, vyskládá dárečky a pak zazvoní s Ježíškem na zvoneček a odletí. My štěňata ho prý nesmíme vidět, protože je velmi plachý, ale můžeme mu nechat před Vánoci vzkaz, co bychom si přáli, aby nám přinesl. Vzkázal jsem mu po paničce, že bych chtěl šunku a buřtíky a vše mi přinesl, dokonce přihodil i hračky, takže uznávám, že je to frajer. Jen škoda, že létá jednou za rok a ne každý den.

Na Velikonoce prý Dalmík nepřiletí, ale jsou to prý ještě větší svátky. Povím vám teď, kde se vlastně Dalmík vzal, protože panička to vyprávěla mne a Aničce (lidské štěně) před spaním. Tak se pěkně usaďte, je to napínavé.

Dalmík byl vlastně první dalmatin na světě a žil před mnoha a mnoha lety daleko odsud. Nikdo už neví, odkud Dalmík přišel, ale už jako malé štěně byl prý velmi zvláštní, protože byl celý bílý a měl krásné pravidelné flíčky, které žádný jiný pejsek neměl.

Do té doby žili všichni pejskové divoce, ubližovali sobě i lidem, jejich hlavním cílem bylo sehnat potravu a ovládnout smečku. Slabým pejskům nepomáhali a silné pejsky uctívali a nosili jim své úlovky.

A tenhle Dalmík, protože to nebyl ledajaký pejsek, začal ostatní pejsky učit, že každý pejsek má velkou cenu a každý si zaslouží, aby mu ostatní pejskové pomáhali, když se třeba narodí jako slabší štěně. Pejskové mají podle něj na světě zvláštní poslání a musí obětovat svou svobodu a divoký život v psí smečce a odejít mezi lidi, protože to už tak příroda chtěla, že pejsek a člověk patří k sobě. Pejskové musí s člověkem snášet dobré i zlé, musí mu odpouštět a i když na ně bude člověk mnohokrát zlý, nesmí ho nikdy opustit. Musí být vždycky nablízku, když je člověku smutno, musí mu sloužit a dát svoje tělíčko, když ho člověk potřebuje, a nikdy, nikdy nesmí člověku ublížit, i když člověk jim mnohokrát ublíží, opustí je, zanevře na ně a vymění za jiné pejsky. Pejskové, kteří se takhle budou chovat, přijdou potom do nebíčka, kde budou mít hromadu lásky, teplé pelíšky a spoustu, spoustu dobrého jídla. Budou se prohánět na velkých loukách a všude bude spousta kamarádů. Ale běda, pokud budou zlí! Takový pejsek by přišel do pekla, kde by nic z toho nebylo!

To samozřejmě vyvolalo mezi tehdejšími psy velký rozruch, protože se jim nelíbilo, že by se měli vzdát své svobody, opustit své smečky a bydlet s člověkem a sloužit mu. Jenže ten dalmatin byl takový přesvědčivý, některé psy už dokonce přesvědčil a ti teď bydleli u člověka, měli dostatek jídla, teplý pelíšek a pranic nestáli o návrat do svých smeček. To se samozřejmě silným psům, kteří do té doby vedli smečky, nelíbilo, kam by přišli, kdyby psi odešli k lidem a smečky nepotřebovali....komu by pak vládli?

Tak se několik těchto psů domluvilo na tom, že toho strakatého psa je nutné se zbavit. Beztak jsou s ním akorát problémy, protože je krásný a každá fenka by se za něj chtěla provdat. Jednoho dne tak Dalmíka vylákali na hostinu, kde ho otrávili. Jeho tělíčko pak zahrabali a ještě na jeho hrobeček navalili veliký kámen, aby žádný pejsek nezjistil, co se stalo.

Druhý den večer se vypravili opět k hrobu, aby zkontrolovali, zda je Dalmík opravdu zahrabaný. Když se blížili k onomu místu, uviděli najednou velikou záři, která je oslepovala. Když se trochu rozkoukali, spatřil uprostřed záře Dalmíka, jehož puntíky byly ale nyní zlaté a zářili jako slunce. Na hlavě měl královskou korunu. Psi okamžitě padli na záda, zvedli tlapky do vzduchu a ukázali bříško na znamení, že se Dalmíkovi odevzdávajíi a respektují ho jako silnějšího.

Dalmík je vyzval, aby se nebáli, vstali a vyslechli ho: "Slyšte, pejskové! Byli jste zlí a báli jste se o svou moc, pro niž jste byli ochotni zabít kamaráda a jiného pejska. Žárlili jste, že nejhezčí fenky nechtěli vás, ale mne. Nepřáli jste pejskům plné misky a teplý pelech, chtěli jste neomezenou moc a nechtělo se vám posloužit člověku. Za to budete vy všichni i vaši potomci sloužit navždy člověku víc než ostatní pejskové, aby jste odčinili tenhle hřích. Nebudete ležet na postýlkách s člověkem jako jiní pejskové, ale budete mít boudy a kotce. Nebudete užívat štěněčích let, ale budete cvičeni na práci. Zatímco ostatní pejskové budou plnoprávnými člen lidské smečky, vy takové postavení mít nebudete. Bude-li člověk páchat zlo, budete ho páchat s ním, bude-li naopak člověk dělat dobré věci, budete mu pomáhat. Ale i přesto všechno vás nakonec bude člověk milovat a budete se u něj mít dobře. Nechtěli jste žít s člověkem a za to teď bude váš život spjat s tím lidským daleko silněji, neboť váš osud se změní až tehdy, až sám člověk pochopí, že nepotřebuje moci ani násilí ke spokojenému životu. Pak teprve začnete i vy žít jako ostatní pejskové!"

Pak zmizel a nechal překvapené psy koukat do prázdné tmy. Už nikdy nikdo Dalmíka neviděl, i když ho pak tito pejskové hledali a chtěli ho odprosit a požádat o mírnější trest alespoň pro své potomky.

Od té doby musí vlčáci, dobrmani a několik dalších plemen psů sloužit člověku mnohem víc než ostatní pejskové. Každý z nich od maminky ví, že musí takhle odčinit hrůzný čin svých prapraprapředků a všichni čekají na den, kdy člověk pochopí, že jejich síly již nepotřebuje. Pak budou svobodní. A všichni si v sobě nesou, že to byl dalmatin, který je k tomuto odsoudil, a proto právě tihle pejskové dalmatiny nemají rádi.

Říká se, že Dalmík sedí nahoře v nebíčku s Pánem Bohem a tak jako Bůh dohlíží na to, aby se lidé chovali hezky a řídili se platnými pravidly, dohlíží i Dalmík na pejsky, aby se řídili svými psími pravidly. Dohlíží na štěňata, aby se pěkně chovala, když přijdou mezi lidi a nemají už blízko maminku, kouká tu a tam na dospělé psy, aby nedělali vylomeniny a pěkně se starali o své lidi a když nadejde čas těch starších pejsků, doprovodí je do nebíčka, kde se jich zeptá, jestli byli hodní, olizovali své lidi, když byli nešťastní, pomáhali lidským štěňatům a tak vůbec, jestli se chovali, jak se na správného pejska sluší. Pak jim přidělí vyhřívaný pelíšek, mističku, z které nikdy neubývá, ukáže jim, kde mohou běhat a také jim ukáže, jak se dostanou mezi lidské dušičky v nebíčku, pokud tam mají nějaké své lidi. I Maxlíček byl prý u Dalmíka a ten mu ukázal, jak jít za babičkou a za dědou, aby mu nebylo v začátcích tak smutno.

A protože celá ta věc s Dalmíkem se prý stala na jaře po prvním úplňku, připomínáme si všichni Velikonoci hodného Dalmíka.

Tak takhle mi to říkala panička a vždycky večer koukám na oblohu, jestli tam Dalmíka nezáhlénu.