Jak jsem byl na výstavě
Když jsem včera otevřel očička, zdálo se, že neděle, do které jsem se probudil, bude úplně běžným volným dnem stráveným s páníčky v nudě domova. Ležel jsem na svém pelíšku, koukal ven a přemýšlel, zda si ještě schrupnout a nabrat sil na menší zlobení, které bude pravděpodobně jediným zpestřením celého dne, a nebo zda už jít ty dva lenochy vyšťouchat z pelechu, aby mi moc nezlenivěli. Koukl jsem na hodiny a viděl, že malá tlapka je ještě nízko - vzbudit ty suchary v neděli v sedm, budou celý den protivní a pomstí se mi granulemi, to si nemohu dovolit riskovat, pomyslel jsem si, zamručel si nad svým smutným osudem a s pohledem upřeným do zahrady zalité vycházejícím sluníčkem jsem znovu usnul.
Myslím, že jsem nespal dlouho, když mne probudila známá vůně topinek a toastů linoucí se kolem mého čumáčku. Linula se tajně, myslela si, že můj čumáček obelstí, ale to se spletla! Vyskočil jsem a běžel do kuchyně v domnění, že je tam hladový zloděj… ne že bych měl strach o nějaké harampádí, ale o jídlo se šidit nedám!
Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že v kuchyni není zloděj, ale moji lidé, a topinky se dělaly pro mne! Vrtalo mi to hlavou, touhle dobou jsou dost nevrlí, když je tahám z postele, natož abych měl už v misce snídani. Je tedy možné, že se někam jede, vídím to na Jablonec nebo Paku. No co, říkal jsem si, venku krásně, vyrazíme, i když Zambina mi už tím svým pištěním, kdykoliv jí slušně čuchnu k zadku, leze na nervy.
Popoháněj jsem je tedy, at dělají, ať si něco užiju. Když jsme se konečně vyhrabali, bylo už krásné slunečné dopoledne, sluníčko hřálo a počasí rozhodně nevypadalo na polovinu listopadu. Hupsnul jsem do auta a těšil se na projížďku.
Ještě než jsme se odlepili, všichni jsme se pohádali, protože pán měl zase náladu… asi Zambinku vidět nechtěl a řekl, že tolik flekounů najednou ho zničí.
Panička řekla, že se už nemůže dočkat.
Já jsem řekl, ať už hlavně vypadneme, nebo je fakt pokoušu.
Byl to ale den plný překvapení. Vůbec jsme nevyrazili známým směrem, ale jeli asi jen deset minut, ani jsem se nestihl v autě uvelebit.
Auto začalo brzdit před velikou budovou, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Vykoukl jsem tedy z okna, abych se trochu zorietoval a…. a na malém travnatém plácku jsem uviděl běhat asi 10 cizích dalmatinů! Zamrkal jsem, to přece není možné, tolik jich snad na světě nemůže být!
Auto mezitím zastavilo a panička mne vypustila. Byl jsem úplně zkoprnělý. Stáli jsme na velkém parkovišti a kus od nás byli další dalmatini, které jsem nikdy předtím neviděl! Pomyslel jsem si, jestli to není nějaké pánovo divadýlko, aby mi zamotal hlavičku, ale pán měl ve tváři také výraz „to se mi snad jen zdá.“ Nejaktivnější byla panička, která nás oba táhla do toho velikého domu. Cestou jsem nevěřícně koukal na ty cizí dalmatiny a čenichal neznámé pachy a zdálo se mi, že i páníček kouká nevěřícně a čenichá neznámé pachy.
A pak jsme vešli do té budovy. Všude kolem byli dalmatini, bylo to jako ve snu! Koukal jsem nevěřícně, doteď jsem myslel, že jsem na světě jen já, maminka s tatínkem, moji sourozenci a Zambinka s Aidičkou. A teď tohle!
Panička mne táhla ke dvěma strakáčům, v nichž jsem poznal Grantíčka a Gleníčka, kteří tam byli s mou první lidskou maminkou! Byl jsem tak konsternován, že jsem se s bráchy vůbec nezvládal pořádně přivítat, ale aspoň jsem se mohl zeptat, o co tu jako jde. Grantíček byl moc přátelský, říkal, že je tu XX. Všedalmatinský slet. Gleníček, který zřejmě neměl moc náladu, zavrčel, že mu s tou místní spartakiádou mají vlézt na hřbet. Grantíček mi vysvětlil, že Gleníček při zlobení rozbil mísu, o niž si rozřízl tlapku, kterou měl skutečně zavázanou, a ta ho teď bolí. Poučil jsem důležitě Glena, že u zlobení musí požívat taky hlavu, nejen tlapky, pokud nechce chodit na každou podobnou akci zdravotně indisponován, a on se po mně normálně ohnal!
Než jsem stihnul prohodit něco na adresu drzých dalmatinních adolescentů, vedla mne panička o patro výš. Tam byli další dalmatini, malí, velcí, černí, hnědí, málo strakatí, hodně strakatí…. jako z toho filmu o 101 dalmatinech. Nikdy jsem nic takového neviděl.
Ale než jsem stihnul o všem porozmýšlet, uviděl jsem Filípka a hned jsem k němu běžel….neviděli jsme se od štěněčích měsíců! Také už z něj byl pořádný kus pejska a vyprávěl mi, že soutěžil a teď koukají s paničkou na ostatní pejsky.
Pozdravil jsem se rychle s jeho paničkou a také kouknul na soutěžící pejsky, kteří běhali v kruhu, pak stáli, pak běhali…také jsem chtěl do kruhu s paničkou, ale vzpomněl jsem si, že kvůli ouškům mne tam nepustí a že někteří pejskové okolo mne mají bohužel zlé páníčky, kteří by mi to potěšení jistě nedopřáli, když už mi kdysi nepřáli ani těch pár psích let, které mohu na tomto světě strávit.
Bylo mi to líto, ne kvůli cenám, ale kvůli tomu, že bych také rád ukázal, jak umím běhat a jaký mám hezký kožíšek. Nemůžu přece za to, že moje ouška jsou nemocná… nakažlivé to podle pánových chytrých knih není.
Ale moc času na sebelítost jsem neměl, protože přišli další známí… moje další lidská panička Věrka, která mne uvítala a říkala mi, že jsem moc hezký a že bych jistě vyhrál, přišla panička od Aidičky, které jsem pro jistotu ukázal i bříško, aby viděla, že jsem hezký i zespodu, pak také panička od June mne přišla pozdravit…. A mne se líbilo, že si konečně mohu očuchat naživo své virtuální kamarády, kterým má ouška nevadí a mají mne i tak rádi a kamarádí se se mnou. Sháněl jsem se po Aidičce a její panička říkala, že se šla proběhnout s June, ale že přijde a že pro mne má dáreček!
V tu chvíli ke mně přiběhnul další hnědák, který mi byl povědomý, ale nemohl jsem si vzpomenout, odkud ho jen znám…vždyť je to Faraonek, další bráška! A za ním stojí Gerry a Gastonek, jak už jsou velcí! Byl jsem tak šťastný! A navíc jsem také dostal pohár z výstavy, i když mi nedovolili soutěžit.
Jinak Gastonek si je podobný s Grantíčkem, jsou stejně drobní, táková háďata. Panička z nich byla unešená a nebýt pánička, Grantíčka už mám ustájeného na svém křesle…ještě že páníček brání mou suverenitu.
Potom přišli dva lidští páníčci se dvěma krásnými slečnami. V první jsem poznal Aidičku a běžel ji pozdravit. Ve skutečnosti je ještě hezčí než na fotce, má krásný čumáček, jemná ouška a pěknou postavu. Však také v kruhu byla jako laňka. Aidička mě seznámila s June, která se mi také moc líbila. Říkal jsem paničce, že jsem zamilovaný do Aidičky, do Cherrynky od sousedů a do June a panička řekla, že jsem ještě její malé štěňátko a že mám na holky čas.
Když jsme se navzájem očuchali, šli jsme ven na louku a tam nás všechny pustili! Já si hrál s Gerískem, s nimž jsme si byli od začtku sympatičtí, ale přidali se i Filípek, Gastonek a později i Grantíček. Lítali jsme, váleli se po zemi, kousali se do ucha, občas jsme přiběhli k paničce, která měla v kapse pytlík s nakrájenou čabajkou a všem nabídla... nádhera!
Pak jsme se vrátili dovnitř a zase koukali. Soutěžila Aidička a June a byly jasně nejkrásnější. S pořadím jsem nesouhlasil, protože měly být obě první, aspoň podle mne.
Někteří pejskové ukazovali, co umí, a to bylo také zajímavé. Riči přinesl na povel své paničce celý baťoh, což nadmíru zaujalo páníčka a hned oprášil svůj sen o tom, jak nosím poštu a potom ji ještě roztřídím – složenky napravo, dopisy nalevo, časopisy na noční stolek, denní noviny na stůl….řekl jsem mu, ať se zase uklidní.
Canisterapie mi nepřišla tak světoborná, protože to umím taky - skočím k paničce do postele, pohodlně se uvelebím (= polohování), olíznu ji a při troše štěstí ji ještě rozdupnu vaječník.
Pak jsme čekali, až bude soutěžit chovatelská stanice. To naběhli do kruhu všichni mí bráchové a producírovali se tam, dokonce i Gleník neochotně oběhl s nemocnou packou kolem dokola, ale když běžel kolem mne, zdálo se mi, že trochu nadával. Ale jak jsem řekl – zlobit se musí umět! Udělal jsem si snad já někdy něco, když jsem vytáhl ze dřezu nůž a olizoval ho? Pořezal jsem se někdy já, když jsem skákal přes vysoký plot? Když zlobit neumí, ať to nedělá.
No a když bylo po všem, šli jsme se všichni vyfotit. Glen, ten simulant, se na focení nechal odnést… také musím někdy zařídit, aby mne nosili. Panička od Aidičky nám udělala plno fotek dohromady a pak některé jen mně samotnému. A moji bráškové mi dali cenu, kterou dostali za chovatelskou stanici, aby mi nebylo líto, že jsem nesoutěžil. Měl jsem radost, že na mne takhle mysleli, je to od nich moc hezké. Ve vyhrané mističce už mám vodu.
Potom došlo na loučení, ale byl jsem tak unavený z celého dne, že jsem se ani nezlobil. Posledním překvapením byla taška dárečků od Aidičky, která mi přivezla hračky a dobrůtky.
Tašku jsem z posledních sil vizitýroval v autě, ale pán mi ji zabavil s tím, že nejdřív provede kontrolu, zda nějaký dárek neposílá Aidička jemu. Křičeli jsme s paničkou, že ne, že všechno je pro Ferdíka, ale plyšový fotbalový míč zabavil s tím, že bych ho zničil a že je to škoda.
Doma nastal zádrhel v tom, že jsem byl fakt utahaný a nechtělo se mi z auta a říkal jsem paničce, že mne bolí nožičky a neujdu už ani krok. Panička nařídila přísně pánovi, ať mne odnese do pelíšku, že už nemůžů….tetelil jsem se, že budu taky nesen jako Gleník, ale v tom jsem uviděl sousedku, jak se chystá někam jet. Vystřelil jsem z auta únava neúnava a už jsem jí nabízel, že pojedu s ní. Panička byla naštvaná, že jsem ji převezl, a musel jsem domů po svých.
Byl to parádní den završený špagetami s masíčkem, které miluji. Pohrál jsem si s balónkem od Aidičky a sladce usnul v kuchyni na koberci a zdálo se mi o celé velké rodině dalmatinů, kterou jsem ten den poznal.