Můj všední den
Musím říct, že tady na světě je to fajn. Líbí se mi mí lidé (pokud tedy zrovna nemají svůj den, kdy se se mnou přetahují o místo u TV nebo mi cpou suché granule), líbí se mi můj dům (lidé si myslí, že je to jejich dům, ale tento omyl už také pomalu uvádím na pravou míru), líbí se mi moje zahrada (tady už snad páníček s paničkou rezignovali a přiznali mi její plnou kontrolu), líbí se mi má mistička plná lidských dobrot, líbí se mi výlety do Jablonce a také se mi líbí labradorka Cherrynka od sousedů.
Je samozřejmě i pár věcí, které rád nemám a které jsou nutným zlem (jezevčice Baruna u druhých sousedů, vodítko, obojek, granule, déšť, kabátek po strejdovi Maxlovi atd.). V současné chvíli jsem však zamilován do sněhu. Sníh, to je veliká legrace. Běhám v něm, ouška mi vlajou, skáču a převaluji se ze strany na stranu. Zvládl jsem už díky němu zlikvidovat jedno odporné modré vodítko, které jsem dostal jako malé štěně (kdy jsem se nemohl bránit). Nejdřív jsem ho částečně rozkousal a včera na procházce jsem mu zasadil ránu z milosti - udělal jsem jeden větší skok do závěje a vyrval karabinu, takže mne na něj pak potupně uvázali na uzel jako kozu.
Problém je, že mne ve sněhu nechtějí pouštět na zahradu. Při důkladném průzkumu terénu, který jsem započal jako malé štěně, jsem totiž rychle objevil slabá místa plotu a nejprve pěkně utíkal k sousedům napravo. Byla tam taková pěkná velká díra za vzrostlými smrky, takže pánovi chvíli trvalo, než se odhodlal do toho pralesa vlézt a natáhnout tam pletivo.
Dost mne to nakrklo, a tak jsem svůj zájem směroval jinam. Nalevo to bylo nanic, tam je to zabedněný, i když je to škoda, protože tamní sousedé jsou také přátelští a mají tam navíc občas lidské štěně, s nímž by byla jistě legrace. Ale nepomohly ani výskoky a láteření, plot byl neoblomný.
Nejlepším výzkumným cílem se ukázal být zadní kus zahrady. Za velikým smrkem byla kus nad zemí díra, o níž jsem jako malinké štěně veděl, ale mlčel jsem. Čekal jsem, až mi trochu vyrostou tlapičky, abych tou dírou mohl skočit vedle. To se mi skutečně jednou povedlo a seznámil jsem se tak s Cherrynkou. Pán je mi ale stále v patách a i tuto díru mi brzy zatáhl pletivem. Klápal přitom pěkně vztekle pusou, jistě nadával.
Protože jsem ale pejsek inteligentní, brzy jsem zjistil, že když vlezu na kompost, který je vedle onoho smrku, přeskočím pěkně k jiným sousedům a od nich - pod plotem- tradá za Cherrynkou. Cherrynka je dáma, to se musí nechat, dělá se zajímavou a nedostupnou a vrčí na mne, ale já se nedám odbýt.
Mí lidé se tedy rozhodli - za mého zlostného přihlížení přes sklo - že i kompost zadělají pletivem. Protože ale byla zima a zábly je zřejmě tlapky (když nemají kožíšek, ať sedí doma!), natáhly pletivo jen ledabyle na hranici kompostu a druhé zahrady.
Hohó, myslel jsem si, jen počkejte! Jen co napadl sníh, kompost se zvýšil a já pěkně hupky dupky na vedlejší zahradu.
Očuchával jsem si nejprve první zahradu, když jsem postřehl, že pán stojí na kompostu a mává na mne lopatou. Protože u něj člověk nikdy neví, co se mu pohne v hlavě (aby sem za mnou tak skočil... něco se mu stane a bude pak celý den místo v nemocnici strašit doma), zahučel jsem raději skrz mezeru pod plotem za Cherrynou. Byla ale asi doma, takže jsem usoudil, že je čas jít domů na oběd a počkal si, až přijde panička z druhé strany a vysvobodí mne (hraji s ní takovou hru na pejska, co jí právě hledal a je strašně rád, že se s ní shledal...a hodně skáču...to mi pak nenaplácá na zadeček jednak proto, že by to bylo podrazácké, když jí tak vítám, a jednak proto, že jsem větší než ona, když vyskočím).
Dnes ráno jsem pláchl znova, ale bylo zle, protože Cherrynky páníčkové byly pryč a děda nesmí ven, aby neuklouzl. Otevřel a já vběhl aspoň k Cherrynce domů a děda prý říkal, že už mne snad zastřelí (říkala Cherrynka), že jsem takový Ferda zlobivý.
No co, řeknu paničce, ať jim tam hodí slivovici a neco sladkýho, aby nevyšilovali.
A příště svou pozornost zaměřím na vrátka, vím přece, že je nezamykají....