Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ferdíkův příchod do nového domova

12. 1. 2010

Dobrý den,

zdravím všechny své kamarády, příznivce, obdivovatele a fanoušky.

Jak stojí již v úvodu, jmenuji se Ferdík a narodil jsem se 6. června 2009 v Petrovicích. O tom, jak jsem se dostal až na Kačerov, vám teď budu vyprávět. Podotýkám, že jsem nikdy nechtěl být žádným velkým cestovatelem a býval by mi stačil teplý pelíšek v Petrovicích, ale osud tomu chtěl, že jsem se měl již jako malé štěně vydat daleko do světa.

V Petrovicích se mi líbilo,  protože jsem tam měl svou rodinu a  my mladší jsme se spolu vždy výborně zabavili. Takhle jsem bydlel několik týdnů a vůbec mne nenapadlo, co vše mi osud uchystal, i když při každém pohledu do zrcadla jsem tušil, že tak krásné štěně jako jsem já má před sebou velikou budoucnost.

Jednoho dne, když jsme si opět hráli na nejsilnější štěně, k nám přišel zcela neznámý člověk, na něhož jsme se, to se ví, s bráchy radostně vrhli v naději, že nám ho přivedli, aby obstarával naší celodenní zábavu. Důkladnějším čucháním jsme sice zjistili, že je to lidská holka, ale doma už začínala být nuda, takže jsme byli ochotni vzít zavděk i jí, jen když se bude něco dít.

Dotyčná se však ukázala býti velmi slabým potenciálním členem naší smečky - hned při našem prvním nájezdu se skácela do křesla, z něhož jsme ji nemohli s bráchy vystrnadit. Chvíli jsme zkoušeli rýt do ní čumáky a škrábat jí do nohou a nakonec jsme přistoupili ke skákání na hlavu s rozeběhem i bez něj, ale nic moc se nědělo, protože dotyčná sice koukala pitomě, ale evidentně jí to zase tolik nerozhodilo.

Kolize, jak my, v literární teorii vzdělaná štěňata říkáme, nastala ve chvíli, kdy jsem byl chycen paní Hejtíkovou, naší chovatelkou, a nesen kamsi pryč od bráchů a rodičů. Ha, půjdu konečně ven, myslel jsem si, a SÁM, budu pak doma vyprávět o trávě, o níž jsem toho od rodičů tolik slyšel a kterou jsme zatím s bráchy neviděli. Pyšně jsem usuzoval, že jsem byl jakožto nejhezčí a nejchytřejší štěně vybrán, abych reprezentoval naši smečku přek okolním světem a nechal jsem se nést ven s čumáčkem až v oblacích. Budou čumět, až jim to povím!

V tom rozčilení jsem ani nepostřehl, že s námi jde ta cizí osoba. Navíc venku toho bylo tolik nového! Nejenom tráva, ale i spousta lidských velikých pelíšků, o nichž nám doma vyprávěli rodiče! Také tam všude stálo hodně malých pelíšků různých tvarů, okolo chodili cizí lidé a dokonce jsem zahlédl několik úplně cizích psů. Na jednoho jsem chtěl zavolat, ale než jsem se odhodlal hlasitě kníknout, zpozoroval jsem, že mne donesli k jednomu tomu menšímu pelíšku. Pelíšek se otevřel a já do něj byl strčen! Myslel jsem, že si ho jen očuchám a budeme pokračovat v exkurzi, ale pelíšek se zavřel a já zůstal uvězněn uvnitř. Za chvilku do něj vlezla také ta ženská, jejíž přítomnost jsem si teprve teď uvědomil, a napadlo mne, že mne chce unést. Ale paní Hejtíková stála vedle toho divného pelíšku a mávala na mne rukou, takže to bylo divné. Než jsem si to stačil poskládat v hlavě, pelíšek, ve kterém jsem seděl, se pohnul! Usoudil jsem, že bude lepší, když odsud rychle vypadnu a vrátím se domů... jsem sice statečné štěně, ale tohle zavánělo zlodějnou malých dalmatinů (i když musím uznat, že ta paní nevypadala jako Cruela de Vill).

Snažil jsem se dostat ven, ale zrada! Přes průhledné části toho pelechu se nedalo dostat! Bylo v nich to, čemu lidé říkají sklo, jak jsem později zjistil. Začal jsem plakat a křičet, že chci domů k rodičům a sourozencům, sliboval jsem hlasitě, že už nikdy nebudu dělat hračky z věcí, o nichž vím, že hračkami nejsou, čůrat, kam nemám, a vůbec se budu chovat tak, jak je to správné. Ale ten malý pelech mne ignoroval a uháněl se mnou pryč! Můj rodný pelíšek zůstal kdesi za námi a tenhle malý pelech mi byl protivný, jak se mnou házel. Udělalo se mi špatně, navíc jsem se opravdu bál. Ale když to s tímhle pelechem nejde po dobrém, aspoň se mu pomstím! Přeskočil jsem křeslo, na němž jsem vzadu seděl, a skončil jsem na pěkné rovince, kam jistě malá štěňata nesměla. Jen počkej, ty pelechu, já ti ukážu! A pěkně jsem se tam vzadu vykakal. To by v tom byl čert, aby tohle pořádný pelíšek strpěl a nevykopnul mne ven.

Jenže tenhle pelech měl pravděpodobně praxi v unášení štěňátek a vůbec na to nereagoval. Dál mne unášel pryč. Byl jsm zoufalý a skočil jsem tedy dopředu s tím, že bych tu divnou ženskou, která je na mne s tím pelíškem jistě domluvená, pokousal. Jenže moje zoubky byly tak malé a byl jsem na ni sám, navíc my dalmatini jsme spíš diplomaté... viděl jsem, že nemám šanci.

Tak mne to všechno fyzicky i psychicky vyčerpalo, že jsem uprostřed přemýšlení nad svým tragickým životním zvratem usnul. Ale musím uznat, že se v tom pelechu chrnělo pěkně.

Nespal jsem moc dlouho, když jsem ucítil, že mne někdo zvedá a v polospánku jsem cítil, že mne někam nese. Byl jsem ze všeho tak vyčerpaný, že se mi nechtělo otevřít ani jedno očičko, ale přemohl jsem se a zjistil, že jsem nesen opět někam dovnitř. Raději jsem tedy vyskočil té divné osobě z náruče a běžel jsem po svých. Příjemné bylo, že uvnitř té veliké krabice mne všichni lidé obdivovali, mazlili se se mnou, hladili mne a dávali mi samé dobroty, dokonce se chodili dívat, jak ležím na provizorním pelíšku. Ale bohužel mi nerozuměli, když jsem jim žaloval, že mě unesli a žádal je o pomoc při dodržování svých psích práv. Došel jsem zde nicméně ke zcela zásadní zkušenosti, že kamkoliv v budoucnu přijdu, budu mít dveře otavřené.

Potom jsme zase nastoupili s tou osobou (který mi teď byl už trochu sympatičtější, když mě seznámila s tolika mými fanoušky) do toho malého pelíšku a pokračovali v cestě. Zase jsem usnul a když jsem byl opět přenášen do další krabice, tentokrát menší, znovu jsem vyskčil a běžel za lidmi, kteří mi jistě i tady dají něco dobrého, když z mé únoskyně zatím nic nekáplo. Ale ouha, v téhle krabici nikdo nebyl, jen já a moje budoucí nová panička!

Proběhl jsem celý svůj nový pelíšek (nemohu říct, že by byl špatný), dal najevo, že na zemi nebydlím (ledviny mám jen jedny) a naopak naznačil, že i já jsem ochoten přistoupit na kompromisy a nechat lidi večer chvíli sedět na pohovce, kterou jsem jinak po vzoru poválečného JZD zkolektivizoval ve svůj prospěch. Seznámil se se všemi místečky, na nichž bych mohl v případě nouze škodit, obhlédl jsem, jaké věci by mohly sloužit na hraní (i když primárně slouží, resp. spíš sloužily k něčemu jinému) a... a z toho všeho jsem se počůral. Ta nová panička mne chytla, plácla přes zadeček (já ti dám, že mne budeš plácat, jen počkej, až vypadneš do práce...) a z jedné části pelíšku se mnou vyšla rovnou na trávu, kde mne pustila a nechala jen tak běhat!

A tak jsem se postupně seznamoval se svým novým domovem, který se zatím ukazuje být domovem docela dobrým (jen výjimečně musím své lidi srovnat do latě a vymezit jim jejich mantinely), avšak čas od času je třeba mým lidem připomenout, že jsem štěňátko krásné a inteligentní a jakožto takové mám dveře otevřené v celém Schengenu.

Váš Ferdík